Historie Undergroundu
Pojem je vymezen odlišně od jeho širšího chápání, jak je běžné zejména v anglo-americké kulturní oblasti, kde je v jádře ztotožnitelný se všemi „neoficiálními“, „alternativními“, „antisystémovými“ či „kontrakulturními“ aktivitami uměleckého, literárního, ale třeba i jen publicistického typu. V aplikaci na historicky uzavřenou situaci v bývalých satelitech Sovětského svazu lze toto chápat jako úhrn aktivit realizovaných především prostřednictvím samizdatu, tj. de facto činnosti v rámci totalitních systémů vnímané jako víceméně „ilegální“ či alespoň trestně postižitelné. Pro potřeby daného projektu je vymezen tento pojem úžeji, ostatně v souladu s názory většiny historiků české literatury a kultury, kteří se tímto fenoménem zabývají. Jde o literární a umělecké projevy, případně o samizdatové vydavatelské aktivity, jejichž původci byli v 70.a 80. letech předními osobnostmi společenství, které se po r. 1968 utvořilo kolem rockové skupiny Plastic People of the Universe, jejího uměleckého inspirátora Ivana Martina Jirouse, a dále též o spřízněné komunity či autorské okruhy, vzniknuvší postupně během těchto dvou dekád kolem samizdatových časopisů Vokno a Revolver Revue.
Šlo o společenství se specifickou ideovou orientací a hodnotovou preferencí, jak je teoreticky na Západě vyjádřili koncem 60. let např. Jeff Nuttall, Ralf-Rainer Rygulla či Michael Horovitz, jak je již v roce 1961 předpověděl Marcel Duchamp svým často citovaným výrokem a jak je pak pro české kulturní prostředí zdůvodnil a přeformuloval právě I. M. Jirous v celé řadě textů.
Takto vymezenou undergroundovou kulturu nelze ovšem vnímat jako entitu od ostatního dění zcela izolovanou. Aktivity jejích představitelů je nutno zkoumat:
1. v kontextu horizontálním, tj. např. v souvislosti s řadou uskupení regionálních, a rovněž v propojení s mnoha samizdatovými edičními počiny, jejichž záběr se neomezoval toliko na autory undergroundové, a ovšem též v rámci širšího společenství českého, zejména chartistického disentu;
2. v kontextu vertikálním, tj. na časové ose: v souvislosti s aktivitami undergroundových protagonistů, kteří byli literárně a umělecky činní ještě před vznikem undergroundového společenství ve vlastním slova smyslu, přičemž tato jejich předchozí působnost byla posléze v undergroundu přijata tak říkajíc „za vlastní“. Jde především o dílo Egona Bondyho a jeho „protoundergroundového“ okruhu z počátku 50. let, o aktivity Milana Knížáka ze 60. let, o činnost některých výtvarníků a básníků z okruhu tzv. Křižovnické školy a ovšem též o široké spektrum „bigbeatové kultury“ 60. let;
3. v kontextu „parakulturním“ či „subkulturním“, v němž jsou registrovatelné nejen artefakty, literární díla apod., ale též způsob života daný spontánně sdílenými hodnotami členů undergroundového společenství, kteří sami nebyli umělecky či literárně činní, ale přispívali k vytvoření „undergroundové kultury“ v širším slova smyslu.
Tato tzv. druhá kultura, jak underground již v 70. letech též označoval Ivan M. Jirous, má kořeny již v první polovině šedesátých let a touto dobou lze též datovat počátky její perzekuce, počínaje každodenní šikanou rockových skupin a jejich příznivců a konče mnohaletými tresty odnětí svobody, jimiž byli postihováni její přední představitelé v době tzv. normalizace. Právě stranou kulturních a společenských center v Praze či v Brně znamenala uskupení příznivců undergroundu často jediná společenství, jejichž orientace se vyvíjela ze spontánního vzdoru ke zřetelně formulované opozici vůči totalitnímu režimu (především v severních a západních Čechách). Z toho vyplývá, že musí též jít o zkoumání historie „všedního dne“ prostředky sociologickými, případně psychologickými, obecně kulturologickými. Právě touto cestou je možno dobrat se i širšího a obecnějšího pohledu jednak na fenomén undergroundu v jeho úhrnu, jednak též na metody represivních složek, uplatňované vůči takto chápané undergroundové kultuře a subkultuře.
